TO JE CELÉ 20.12.

TO JE CELÉ

Volně podle skutečného příběhu z knihy „NEZTRÁCEJTE VÍRU“ od Mitche Alboma:

   …Když svět ztichne a slyšíme jen zvuk vlastního dechu, všichni najednou toužíme po tom samém: po útěše, lásce a klidném srdci. „Nic nás nepronásleduje tak jako věci, které neřekneme,“ říká mi rabi. „Máme takovou tradici. Když jdeš na pohřeb, měl by ses postavit k rakvi a poprosit zesnulého o odpuštění za všechno, cos kdy udělal. Mně osobně se nechce čekat tak dlouho. Všem jsem odpustil a poprosil je o to samé.“

   „Proč si myslíte, že jste se stal rabínem?“

   „Zaprvé, vždycky jsem měl rád lidi. Zadruhé, mám rád laskavost. Zatřetí, jsem trpělivý. Začtvrté, rád učím. Zapáté, jsem odhodlaný ve své víře. Zašesté, spojuje mě to s mou minulostí. Zasedmé, to poslední - dovoluje mi to naplnit odkaz naší tradice: dobře žít, konat dobro a být požehnaný.“

   „Neslyšel jsem vás říct ani slovo o Bohu.“

   Usmál se.

   „Bůh tu byl ještě před zaprvé.“

   Na jeho zbožném životě bylo něco uklidňujícího. „Moji prarodiče tohle všechno dělali. Moji rodiče taky. Kdybych jejich zvyky přijal a pak je odvrhnul, co by to vypovídalo o jejich životě? Nebo o mém? Z generace na generaci zůstáváme díky těmto zvykům spojeni…“

   Rabi přežil velkou hospodářskou krizi a dvě světové války. Titulky v novinách s ním už neotřásly. Venkovní svět držel v patřičných mezích tím, že měl vždy nablízku ten vnitřní. Modlil se. Povídal si s Bohem. Pozoroval sníh za okny. Vychutnával si každou chvilku. Jednotlivé denní rituály, jídlo, rodinu, telefonické rozhovory…

   „Všechno záleží na správném načasování,“ říkával. „Proto nám naši mudrci praví, abychom se káli přesně jeden den před smrtí.“

   „Ale jak můžeme vědět, že je den před naší smrtí?“ ptal jsem se.  „No právě.“

  „Ztratil jste někdy víru v Boha?“ „To ne. Ale když nám zemřela malá dcerka, nějakou dobu jsem zuřil.“

  „Cítil jste se provinile, když jste právě vy proklínal Boha?“  „Ne, protože i tehdy jsem uznával, že existuje vyšší síla než já. A díky tomu jsem se dal postupně dohromady. Není lepší, že jsme naši dcerku znali čtyři roky, než kdybychom ji nikdy nepoznali? Celý život chápu víru jako závazek. Jenže dnes slovo „závazek“ ztratilo svůj význam. Dnes jsou závazky něco, čemu se lidi vyhýbají. Nechtějí se nechat spoutat. To platí i o víře. Nechtějí mít závazky k Bohu… Vezmou si Ho, když Ho potřebují nebo když se jim to hodí. Ale opravdový závazek? Ten si žádá vytrvalost - ve víře i v manželství.“

   „A pokud se neodevzdám?“ „Je to tvoje volba. Ale přijdeš o to, co je na druhé straně.“ „A co je na druhé straně?“ „Ach,“ usmál se. „Štěstí, které nemůžeš najít sám.“

   Rabi užíval spoustu léků, ale žádný pro klid mysli. Odmítal propadnout sebelítosti. Čím to s ním bylo horší, tím víc se snažil, aby to nikoho kolem něj nezarmoutilo. Rád se usmíval. Hněvu se vyhýbal. Nikdy ho nepronásledovala otázka: „Proč jsem tady?“ Věděl, proč tu je. Sám říkal: „Abych pomáhal ostatním oslavovat Boha a vzdával poctu světu, ve kterém žiju. Když nežiješ naplno, zabíráš místo. Užívej si, chlapče. Čas pokročil víc, než si myslíš. Jednou si o tom v nebi popovídáme…“

   „V nebi se nemůžeme setkat, protože vy jste Boží muž.“ Vděčně na mě pohlédl: „I ty jsi Boží muž,“ zašeptal. „Všichni jsme. Ale když už jsme u toho, rozhovor s Bohem si představuju asi tak: „Nebeský Otče, celý život jsem se snažil dělat to nejlepší. Takže - jaká je moje odměna za to všecko?“ A Bůh řekne: „Jaká odměna? Vždyť se to od tebe očekávalo!“

   Smál jsem se, on se smál taky - v tu chvíli jsme mohli být kdekoli, kdokoli, z jakékoli kultury a víry - učitel a žák, kteří zkoumají, o co v životě jde, a těší se z toho, co objevili. Bůh zpívá, my si broukáme s ním, melodií je mnoho, ale všechno je to jedna píseň - ta samá, překrásná lidská píseň.

   „Objevil jste tajemství štěstí?“ „Věřím, že ano.“ „Prozradíte mi ho?“

  „Buď spokojený.“ „To je celé?“ „Buď vděčný.“ „To je celé?“ „Buď vděčný za to, co máš. Za lásku, kterou dostáváš. A za to, co ti Bůh dal.“  „To je celé?“ „TO JE CELÉ.“

   Blíží se vánoce. Dívám se na hromadu zabalených dárků. Rabi mě pozorně sleduje.

    „Krásné, že?“ „Co?“ ptám se. „Život.“

   Zamiloval jsem se do naděje.

Jana (22. 12. 2022)