DRÁŽKA 17.3.

DRÁŽKA

„Člověk je kámen, vržený do prostoru, který se domnívá, že řídí svůj pád.

  (R. Sheldreake)

     Neřídí. (Naštěstí! To by to dopadlo…) Má sice „svůj materiál,“ který při tkaní vesmírné pavučiny používá, ale pohybuje se přitom v předem určené drážce. A dělá to přesně tak, jak má, aby byl Stvořitelův dokonalý plán vyrovnávání (pomocí spletité hierarchie) zachován.  

   Možná proto je „každej nějak vystřelenej…“  Jde o velice užitečný postřeh. Co když dal Bůh člověku dvě oči, aby alespoň občas jedno z nich přimhouřil? Je pěkné (a hlavně nutné) být tolerantní k sobě i k ostatním!

    Nejistota je jediný pevný bod v jsoucnu. Osud nás vede tak, abychom získali potřebné zkušenosti. Ty nejcennější se nacházejí v situacích, kterým se snažíme vyhnout. Postavme se čelem ke strachu a věcem, k nimž cítíme odpor. Pokud někoho odsoudíme, počítejme s tím, že jsme vyřkli ortel také nad sebou. Včerejšek je minulý život a dnešek je předlohou pro zítřek. Nečiňme dluhy zítřku.

Každý by měl navrátit úctu tomu, čemu ji vzal. Člověk se dostal do sporu sám se sebou a sám sobě vyhlásil válku. Tím se postavil tváří v tvář tomu nejsilnějšímu protivníkovi.

   Obecně vzato jsme velkými dlužníky jak vůči planetě Zemi, tak vůči sobě sama. Děsíme se, že se z nás stanou žebráci a přitom už jimi dávno jsme. Osvobodíme se tehdy, až přijmeme bez výhrad skutečnost, že nám tady nic nepatří.

    Nic neodkládáme tak často jako odpuštění. Položme na první místo smíření. Nepřidávejme na hromadu, z které je potřeba ubírat.

   Naše duše je zatížena negativitou všech těl, do nichž kdy vstoupila a která opustila. Máme v sobě i kolem sebe svůj vlastní hřbitov – všechna těla, která jsme kdy měli, ale také energie ze všech životů, jimiž jsme prošli. Nesetrvávejme v žádné situaci déle, než je pro poučení nutné. Všeho, čeho se dotýkáme fyzicky nebo mentálně (tělem, smysly, dechem, pohledem, myšlenkou) jsme my, naše rozšířené já. Nestojíme vedle svého života. Jsme v něm a on je v nás.

    Narodili jsme se sami sobě a každý máme zrodit sám sebe do nového vědomí. Do vědomí lásky. Nenávist vidí jen to, co vidět chce. Zlost na někoho a nadávání způsobí, že místo úklidu děláme ještě větší nepořádek. Poučme se od přírodních národů. Prioritou je pro ně vše, co se týká života a úcty k němu. *Co za den nesní, rozdají. *Nekladou rozumu otázky, na něž neznají odpovědi. *O čem my mluvíme, oni sdělí činem. *Největším bohatstvím je jim každý okamžik, v němž mohou projevit svou lásku. *Přítomnost je pro ně kniha všech životů.

Jana (volně podle H. Hájkové, 17. 3. 2022)