MALÁ VELKÁ VÍTĚZSTVÍ 17.5.

MALÁ VELKÁ VÍTĚZSTVÍ

   Pokud víme, že se život skládá z maličkostí, nejsou tady žádná malá vítězství! Každý pokus o úsměv a nesmělé vykročení k sebevědomí je velká věc. Bůh se projevuje v detailech…

   *Věděl, že jestli někdo ví něco o tom, jak se vyrovnat s nepřízní osudu, tak je to jeho máma. „Předstírej radost, dokud to nebude pravda, zlato,“ nabádala ho často. „Věř mi, že tohle je jediný způsob, jak překonat nepříznivé období. Osobně vyzkoušeno. Jinak bych to nezvládla. Nasadila jsem úsměv a přinutila se párkrát zasmát - a najednou jsem zjistila, že nic fingovat nemusím. Když budeš něčemu dostatečně věřit a často si to připomínat, potom se to stane skutečností.“

   *Učil ho, jak být kuriozitou na světě, který kuriozity příliš často netoleruje. „Ne, nedívej se dolů, chlapče. Kulhání není nic, za co by ses měl stydět. Jsi geniální a budeš geniální a dočkáš se za to uznání. Ale jestli se budeš chovat, jako bys někam nepatřil, jestli budeš působit dojmem, že se omlouváš sám za sebe, tak s tebou lidi začnou jednat přesně takhle. Buď tak tvrdý, jak to uznáš za vhodné. Nesnaž se, aby tě všichni měli rádi. Nikdy se nesnaž působit stravitelněji, jen aby se lidé kolem tebe cítili pohodlněji.“

   *Nedopatřením jsem rozbil hrnek Haroldova syna, který v pěti letech zemřel. Byl jsem zoufalý, ale Harold mi řekl: „Máš pravdu, ten hrnek pro mě hodně znamená. Ale ty znamenáš víc. Tak se, prosím, přestaň mučit.“ Celý ten incident je metafora pro život jako takový: věci se rozbíjejí, někdy se dají spravit a ve většině případů si uvědomíš, že ať už se přihodilo cokoliv, život se kolem toho přerovná tak, aby ti tu ztrátu vynahradil. Někdy přímo úžasně.

   *Tuhle schopnost jsem mu záviděl. Uměl se nechávat okouzlit. Neochvějně věřil, že mu život i v dospělosti bude stále předkládat úžasné zážitky, že nemá léta zázraků už za sebou. Jaký to musí být pocit, když je člověk dospělý a pořád objevuje rozkoše světa?

   *Máma mi dala lásku na první pohled jako jediný možný způsob zamilování a naprostou absenci pocitu viny. U nás doma se nikdo necítil ničím vinen, člověk myslel a podle toho jednal. Pokud se zmýlil, nemělo cenu cítit se provinile, bylo potřeba vyrovnat se s následky a dost. Nikdy jsem od ní neslyšela „mrzí mě to.“ Darovala mi opovržení ke všemu, co život zmenšovalo a dusilo. Zářivé vědomí štěstí ve chvílích, kdy ho má člověk na dosah, než mu zase uletí… Když umírala a já jsem to nezvládala, řekla, abych se vzchopila, co prý si o mně smrt pomyslí? Vždycky se tvářila, jako by smrt stála uprostřed místnosti. „Můžeš klidně mluvit otevřeně. Nemám před ní žádná tajemství…“

Jana (volně podle H. Yanagikara z knihy „Malý život)“ 7. 5. 2022