NĚCO ZA NIC
„Když obětujeme hlavu, dobudeme srdce.“
Prý existuje něco za nic. Co je to za nesmysl? Jak dobře víme, v životě se za všechno tvrdě platí. Alespoň my, lidé, to tak máme zavedené. Nikdo nám nedá nic zadarmo a ani my nikomu nic nedarujeme. A platit penězi je vlastně nejméně náročné. Mnohem bolestnější jsou „citové platby“ při získávání nových životných zkušeností. Tady se platí zdravím, ztrátami nejbližších lidí, nešťastnými osobními vztahy, rozpadem rodiny, existenčním nedostatkem… No a když se někdy „zadaří,“ stejně si dobře pamatujeme, co všechno jsme pro úspěch museli udělat, obětovat, kolik času a úsilí nám to vzalo a jestli to za tu námahu vůbec stálo…
Jak z neutěšeného stavu vlastní deziluze ven? Jediná možnost je nekrmit mysl osobními křivdami, které jsme utrpěli. Myšlenky jsou samy o sobě neutrální, ale protože se na ně „nabalí“ emoce, cítíme bolest. Všimli jste si, že celý život je o snaze uniknout bolesti z vnitřních emocí? Vymanit se z trápení a trýznivého přemítání o tom, co mohlo být, ale není, nebo naopak - co je a přitom by být nemělo? Jenže co s tím? Když si něco myslíme, pochopitelně to i cítíme. A v tomto začarovaném kruhu se točíme pořád dokola…
Proč tomu tak vlastně je? Důvod je prostý. Jsme emoční bytosti ve fyzickém těle. A přestože vnější svět se neustále vyvíjí (objevují se nové věci, vynálezy, nápady), naše niterné pocity zůstávají stejné. Je to tak. Vesmír v naší duši se nemění. Naděje, strach, zoufalství, dychtivost, touhy, chtíč, úzkost, zmatek a radost prožíváme opakovaně a se stejnou intenzitou, tak jako je muži a ženy zakoušeli odpradávna. Sice se z toho všeho snažíme osvobodit, ale dokud „držíme“ emoční minulost a ulpíváme na ní, jsme v pasti. Jak odevzdat hněv z nespravedlnosti, který odjakživa žene celé lidstvo vpřed - s jedinou touhou pomstít se?
Získat skutečný klid můžeme jen tehdy, když mu uděláme prostor. První krok je přijmout s pokorou to, co nás „postihlo,“ i když nevíme proč. Stalo se a nedá se odestát. Tím se vyrovnáme s minulostí. Pustíme to, co už tady není a zůstává jen v naší hlavě.
Lásku a všechno ostatní, po čem toužíme a co hledáme (po všech čertech), už máme. Božství je v nás. Vlastně ještě lépe - jsme to my sami. Akorát se k němu nemůžeme dostat. Pramen hojnosti vlastního bytí je zabarikádovaný všemožným haraburdím. Možná přišel čas pustit se do úklidu. Nepříjemná, ale nezbytná povinnost, kterou za nás nikdo neudělá. Tady nic nevychytračíme. Cesta k sobě jinudy nevede.
*Začněme opakováním mantry: „Nejsem toto tělo, nejsem tato osoba, nejsem tento životní příběh, nejsem z tohoto světa.“ S poctivým odevzdáváním (přehodnocováním) ega nás začne pomalu naplňovat původní (přirozená) mysl. Funguje to neomylně: NĚCO ZA NIC. Všechno za prázdnotu. Buď - anebo. Jde o zásadní rozhodnutí.
*Držme nekompromisně tento trojí zákon: NESOUDÍM. DÁVÁM. ŽEHNÁM.
*SMĚJME SE své pomýlené představě o sobě! Dost bylo vážnosti…
„Na pramici života, duch se věčně chichotá.
Teď, tady i tam - JÁ JSEM SMÍCH - tak pravím vám.“
Jana (29. 10. 2022 k Ťingům říjen-2)