ČMELÁČÍ BRUMENDO 8.5.

ČMELÁČÍ BRUMENDO

„Tvoje řeč je jako bzučení mouchy v mých uších.“

(Egypťan Sinuhet)

„Opilý manžel mi řekl, že jsem děvka,“ plakala žena u psychologa. „Rozrušilo by vás, kdyby vás nazval židlí?“ „Ne.“ „Proč ne?“ „Protože vím, že nejsem židle.“

„A že nejste děvka, to nevíte?“

   Jen my sami rozhodujeme o tom, kdo a co doopravdy jsme. Nenechme si od nikoho nic namluvit. Lidé rádi sdělují svoje názory, které s námi (většinou) nemají co dělat. Před lety mě pobavil vtipný dialog režiséra Otakara Vávry (95) s jeho  manželkou (60). Otázka: „Vávro, víš, že normální lidi umírají v 80 letech?“ Suverénní odpověď: „To je jejich věc.“

   Když se „bzučení mouchy“ stane nesnesitelné a není úniku (manželku můžeme jen těžko odehnat), nalaďme se v duchu na tišivé čmeláčí brumendo. Poté požádejme o pomoc andělské bytosti. Čekají jen na naše zavolání!

*Jsme jako děti, které potřebují mistry, aby je vedli a osvětlovali. O to se stará

  Bůh. Káže svým andělům, aby byli našimi učiteli, průvodci a utěšovateli.

*Tíha života je veliká a andělé nám ji pomáhají nést.

*Nikdy nejsme tak ztraceni, aby nás andělé neslyšeli.

*Když přijdou andělé, ďáblové odcházejí.

*Andělé nemají jinou filozofii než lásku. Nejsou anděly proto, že jsou světější

  než člověk nebo ďábel, ale proto, že neočekávají svatost jeden od druhého.

  Jen od Boha samotného.

*Sbližme se s anděly a často s nimi v duchu rozmlouvejme. Ačkoli je nevidíme,

  můžeme je vnímat. A hlavně - jsou stále s námi. Mohou zacílit přímo do jádra

  problému.

*Když nás navštíví andělé, neuslyšíme šustění křídel ani nepocítíme hebký

  dotek holubičí hrudi. Jejich přítomnost poznáme v srdci, které se naplní

  láskou.

*Už jste někdy cítili dech anděla v závanu větru? Jeho slzu v dešti? Slyšeli jste

  jeho šepot v ševelení listí? Nebo vás letmo políbila sněhová vločka? Andělé se

  ze všeho nejraději schovávají v přírodě.

„Ach Bože, ty dva stromy spolu tančí!“ vydechl jsem a zatajil dech. Předváděly mi úžasný milostný tanec přírody. Nikdy v životě jsem nespatřil nic jemnějšího a líbeznějšího. S nelíčeným překvapením jsem vnímal srdcem, ne hlavou. Jakmile jsem pozoroval trávu, uviděl jsem, jak se absolutně všechno v přírodě miluje a páří. Stonky trav, větvičky keřů, větve stromů se milostně ovíjely navzájem kolem sebe. Byla to křišťálově průzračná esence pozemské krásy.“       Archibald Bláha                                                                                    

Jana (8. 5. 2022)