SNADNO, LEHCE, S ÚSMĚVEM
Ano, i tak je možné procházet transformací, když si umíme trvat „na svém“! Jen se nenechat strhnout proudem většinového myšlení „jak je to těžké…“ Co přesně znamená trvat si „na svém?“
Mooji: „Nedotýkej se mysli! Vnímej svůj střed. Drž pocit čisté existence. Zůstaň tady a teď. Prosté bytí. Nic víc. Nic dál. Nic neočekávej. Ničeho se nechytej. Žádné vytváření, pojmenovávání, dodatky, myšlenkové konstrukce… Nic takového. Zůstává ticho, prázdno, neutrální podstata. Samotná pozornost. JÁ JSEM. Přítomnost přítomnosti. Původní, přirozené, autentické JÁ (vědomí), z kterého vše vyvstává.
Nech bez povšimnutí odplouvat myšlenky, které stále přicházejí a odcházejí. Jenom je pozoruj. Jako pohyblivé obrázky, které se promítají na čisté plátno. Božství je nehybné, neměnné, bezpodmínečné dobro. Ty jsi kousek božství, ke kterému se musíš vrátit. Jakýmkoliv myšlenkovým vytvářením čehokoliv se od něho vzdaluješ. Je to velmi prosté. Odevzdej se prázdnotě, která tady vždycky byla… Nic nového se nekoná. Vracíš se domů.“
V. Kociánová: „Než se znovu staneme sami sebou (světelnou bytostí), procházíme temnotou, která je nezbytnou součástí žití na planetě. Proč se jí bát? Jde o nádhernou, podporující energii, která nás nesmírně miluje, pokud ji přijímáme. Škodí jen tehdy, když ji neumíme uctít a uznat její velikost. Chce naši pozornost. Přináší nám totiž světlo, po kterém toužíme a nevíme, že jím už jsme.
I smrt je přátelská, překrásná energie, která nás miluje a přináší nám vzácný dar osvobození. Temnota i smrt jsou vzácné energie. Jen je potřeba udělat k nim vstřícný krok a přestat je démonizovat. Systém nás učí, že smrt je něco otřesného, co nemůžeme ovlivnit. Omyl. Stačí se odevzdat a vše probíhá v klidu a lásce. Nikdo nám nic nedělá, natož pak něco hrozného! Jde o přirozený, dobrovolný odchod - přechod, který si duše sama naplánovala. Místo povinnosti nosit roušku by se mělo říkat „neboj se, smrt neexistuje.“ Když mi došlo, že dcera může zemřít, bylo mi ukázáno, co by se dělo: nelitovala bych jejího odchodu, protože by jí tam bylo líp než tady, ale vinila bych sama sebe, že jsem jí nedala všechno, co jsem měla. A z toho je ta bolest. Pochopila jsem, že děti nejsou moje. Rituálně jsem je pohřbila a předala božství. Jsou z božství a tam taky patří. Všechno je v pořádku tak, jak to je. Všechno - ať se děje cokoliv. Těší mě život i smrt. Obojí je úchvatné.“
„Nic - nicnedělání. Ticho - vševyslyšení. Bytí - znovuzrození.
Člověk je buď šťastný nebo nešťastný, protože své štěstí dosud neobjevil!“
Jana (16. 4. 2022)