SEBEVĚDOMÍ 10.5.

SEBEVĚDOMÍ

„Své dětství si nosíme všude s sebou.“

Volně podle V. Kociánové:

   …Sebevědomí nejsou ostré lokty a schopnost „vydupat si,“ co chceme. Sebevědomí je produktem sebelásky. Míru sebevědomí určuje naše vnitřní dítě.  Přestože jsme už dlouho dospělí, vnitřní dítě v sobě nosíme celý život. Jsou v něm „živé“ záznamy všech emocí, které jsme jako děti prožili. Tyto emoce vytvořily (a stále tvoří) naše emoční tělo. Vnitřní dítě = emoční tělo.

   Jako dítě závislé na dospělých jsme v sobě ukryli mnoho bolesti, křivd, studu, strachu, ponížení a nevyplakaných slz… Stali jsme se oběťmi vnějšího (násilného) světa bez možnosti bránit se. To malé, ustrašené, zraněné a zoufalé dítě v nás je třeba utěšit a vyléčit. Dokud to neuděláme, je stále aktivní. Nezpracované emoce z minulosti jsou zdrojem velké bolesti a úniku energie. Necháváme v nich kus sebe a podstatnou část svého současného života.

   Pokud jsme bolestnou minulost „neodaktivovali,“ jsme pro okolí „snadnou kořistí“ právě skrze potlačené emoce. Ačkoliv jde o dávnou minulost, stačí „brnknout“ na citlivou strunu a znovu se ocitáme uvězněni v situaci oběti. Musíme se zastavit, podívat se do sebe, neutíkat a pochopit poselství rodu. Potřebujeme poznat lidi, kteří jsou v nás nejsilněji „zapsáni“ (rodiče, sourozenci, prarodiče, další rodoví předci) a uvědomit si, že oni nejsou my! Pokud jsou pro nás stále „přítomní a pravdiví“ („dodnes mě trápí, že… pláču, když si vzpomenu… …takový hnus se nedá odpustit“…), pořád jim odevzdáváme svoji sílu.

   Díky sebelásce, sebereflexi, odvaze otevřít staré rány a znovu prožít „ututlané“ bolesti se osvobozujeme od svých traumat. Když pochopíme, že naši „tyrani“ (sami jako oběti obětí) nám v podobě utrpení předali vzácný rodový dar, přirozeně se přetransformujeme z role oběti do role tvůrce. Jsme-li trpěliví a procítíme božský princip daru srdcem, zjistíme, že není co odpouštět. Zachvátí nás bytostná potřeba upřímně jim poděkovat. Uctít jejich i naši oběť. Teprve tehdy si bereme zpět svoji původní sílu. Najednou je nás o kus víc! Vyhojili jsme se zevnitř ven. Když se tak stane, začne nám do života proudit nečekaná hojnost. Stvořitel stále čeká na volný prostor, kam by mohl dávat…

   Sebevědomého člověka jen tak nepřehlédneme. Chodí rovně. (Má vnitřně zpevněné, dospělé emoční tělo). Vystačí si sám se sebou. Vyzařuje klid. Netouží po pozornosti. Ocenění od okolí je mu příjemné, ale když není, nepřestává být sebevědomý. Když zatouží po objetí, pozve si emoční tělo, které odpovídá za všechny emoce. Umí být láskyplné, něžné i hravé…                                                                               „Stačí požádat. Kdykoliv tě potěším - jsem tady pro tebe!“

Jana (10. 5. 2022)