NÁVRAT
„Můj čas - to jsou jen chvilky takové… můj čas - ocit‘ se v tísni časové...
Rád, tak rád bych žil, však mám jen zbytek sil a času míň,
než zdálo se mi před půl hodinou…“ (Hana Zagorová, Můj čas)
Přemýšleli jste někdy nad tím, že váš čas není váš čas? Že čas, který tady máme vyměřen, nám nepatří? Že patří EXISTENCI, která nám s prvním vdechnutím daruje život a s posledním výdechem si jej vezme zpět? Považujeme za samozřejmost, že si tady (v mezičase) klidně dýcháme a naivně si myslíme, že je to naše zásluha. Svatá prostoto! Všimněte si, že to dýchá „samo a po svém“ - ať chceme nebo nechceme. Nedokážeme silou vůle přestat, i kdybychom si to upřímně přáli. Nejde to. Všemohoucí božství, zachovávající život, má na všechno univerzální pojistku. Proto je v absolutním klidu, nic nechce a nikam nespěchá…
Každopádně uplyne hodně času, než začneme chápat, že životní maléry v podstatě žádné maléry nejsou, že se nedějí nám, ale pro nás a poté pro všechny ostatní. Ačkoli se zdá, že jsme od sebe odděleni, opak je pravdou. Nejsme! Každý jedinec je nedílnou součástí celku a světe div se - aktivní činitel toho, co se děje, není člověk, ale CELEK! Celek tvoří, celek dýchá, celek miluje… Cílem veškerého dění je cíl celku. Když dozrajeme k poznání, že tomu tak skutečně je, dokážeme se konečně zastavit, úplně se uvolnit a dovolit (umožnit) celku, ať koná. Nemůžeme udělat nic lepšího, než se vnořit do proudu života a nechat se jím unášet jako suchý list ve větru… Celek se nemýlí. Je jediný. Bez formy, bez mysli, bez identifikace. Nepřichází ani neodchází. Je stále tady. Neutrální, čisté bytí.
Jakákoli praxe (protože pochází z mysli) je pro spojení s existencí překážkou. Stačí se odevzdat, což je paradoxně to nejtěžší. Ale přesto… Když vím, že UŽ JSEM, začínám se trpělivě, s důvěrou a plným vědomím vracet tam, kde nemůžu nebýt. Do sebe, do srdce, do hlubin svého nitra…
Naplňuju božství vlastním uvědoměním. Ztrácím se v prázdnotě přítomnosti, v tichu, světle, tepání bytí… Samo se děje. Láska vyvstává v každé vteřině. Je tady. Jsem to já. Vracím se domů…
„Můj čas - byl pouhopouhým prozatím… můj čas - řekl mi „já už neplatím…“
(Haničko - písničko, dík za „Tvůj čas“)
Jana (4. 9. 2022)