Zóna ticha a klidu
ZÓNA TICHA A KLIDU
Nikdy nejsme sami. Stále je s námi Božství. Při všech zraněních světa je to ticho a klid, které nám pomáhají k uchování jasnozřivosti a vnitřně protříbené nezranitelnosti.
Dřív existovala zóna ticha a klidu, která fungovala jako přikrývka. Nesla v sobě přání a modlitby těch, kteří se snažili vést dobrý život. Umožňovala, aby komunikace mezi nebesy a zemí probíhala hladce. Lidé měli k okolnímu neviditelnému světu hlubší vztah než k čemukoliv jinému.
„Cti Otce svého a Matku svou.“ (Cti nebe a zemi, ducha a hmotu).
Hluk nahradil ticho sfér, jimž lidé mohli naslouchat a vytvořil strach ze samoty, kdy člověk není ve spojení s ostatními. S hlukem zmizelo těsné duchovní spojení člověka se sebou samým a s božstvím. Nahradila jej potřeba neustálého kontaktu (plytkého tlachání) s ostatními lidmi, s mobilem, počítačem, televizí, prací…
„S telefonem mobilním, stal se člověk debilním.
Dlouhá bude cesta zpátky - do života bez ohlávky“.
Strach z ticha a vyhýbání se tichu přerostlo v epidemii, která zachvátila celý civilizovaný svět. Člověk stoupá k výšinám vnějšího úspěchu, zatímco niterná potřeba lásky klesá do hlubin jeho bytosti, kde je skryto božství. Jen tam může objevit smysl života a účel, k němuž byl každý z nás stvořen.
Smysl ticha a ztišení spočívá v rozšiřování individuálního vědomí. Jednotlivec se musí stát vědomějším, aby se do vyššího stavu vědomí mohlo povznést i vědomí kolektivní. Vnášet do života ticho znamená navazovat kontakt s duší, utěšovat srdce a oživovat utlumenou mysl. Musíme se naučit vážit si sami sebe natolik, abychom si ve svém životě uchovávali prvek ticha a udržovali tak stálé spojení s duší. V opačném případě žijeme povrchně a lehkomyslně. Čím víc se vzdalujeme vlastní podstatě, tím rychleji se stáváme duchovními žebráky.
Potřebujeme přejít od rozptýlení a vzruchů vnějšího života do tiché zóny své přirozenosti. Tak jako příroda. Je klidná a prostá. Slunce svítí, řeka teče, tráva roste… Bez oslav a potlesku. Bez vnitřního konfliktu, který v sobě má člověk. Návrat k sobě (tichu) je možný pod jednou podmínkou: být si vědom sama sebe.
„Ticho a klid a vatu do uší, ať žije ten, kdo šeptá, ať žije ten,
kdo neruší, kdo nedupe a nebuší a kdo se na nic neptá.“
Jana (14. 2. 2012)