ŘEČ DUŠE
No nazdar! Pokud vůbec nějaká duše existuje, je možné, aby ještě mluvila? Ano, je to tak. Řečí duše je CIT. Nikoliv emoce (emovere=vyrušení), neustále se měnící jako vlny na hladině oceánu, ale stabilní, pečlivě vypěstovaný cit. Tišina duše. Vzácná květina, jejíž vůně je natolik intenzivní, že se šíří dál jako sou/cit…
„Kdybych se dnes měla někomu neznámému představit, neříkala bych vůbec nic. A po chvíli bych se zeptala: „Jak se cítíš?“
Cit vychází ze srdce. Z hlubin nitra člověka, který trpělivě prodlévá sám se sebou. I ve chvílích, kdy to bolí a kdy je tak zle, že by nejraději utekl. (Život se musí vykonat). Cesta k sobě samému vede přes ztrátu sama sebe, přes ztrátu vlastní důležitosti, přes pád ideálu sama o sobě. Člověk se musí plně usebrat a uvnitřnit, být u sebe, snášet sám sebe, přijmout se i se svojí negativitou a přes to přese všechno se mít rád. Tehdy je zpátky u sebe. Je tam, kam patří. Je doma.
„Není jiné cesty, jak dojít sám k sobě, než jednou sám sobě zcela uniknout.“
Západní kultura nahradila ducha intelektem. Proto je běžné myšlení tak povrchní. Uznává především horizont užitečnosti, orientaci na výkon a vůli k moci. Kdyby jen člověk tušil, že pro sebe „dělá“ nejvíc, když nedělá vůbec nic! (Když maří čas a kouká pánubohu do oken…) Tehdy se stvořené (vypadlé z jednoty) zákonitě vrací do Stvořitele (do jednoty). Cílem a současně úchvatným objevem není „dotáhnout to“ co nejvýš, ale dotáhnout to zpátky k sobě. K vlastnímu srdci.
„Dlouhou cestu mám před sebou, daleko musím jít… Nejdelší je cesta,
jež vede k tomu, co je nejblíž. Nejtěžší je složit píseň, jež je docela prostá. Člověk chodí od cizích dveří ke dveřím, aby nakonec dorazil k vlastnímu prahu. Člověk bloudí venku po světě, aby nalezl Pána ve svém vlastním nitru.“
R. Thákur
Jana (11. 3. 2022)