KATASTROFA V KUCHYNI

Kurz psaní prosinec 2021

     KDYŽ ROZKVETE SRDCE

                                                                              Jana Liberdová

Všimla jsem si, že v životě platí zvláštní pravidlo: zatímco o dobro je třeba se přičinit, po čem nic, to se stane hned. Stačí trochu povzpomínat.

    Moje teta ráda vaří. A světe div se, nejraději v noci. V mezičase hraje vášnivě pasiáns nebo si jde do vedlejšího pokoje jen krátce zdřímnout. Přesněji řečeno si myslí, že je to jen krátce.

    Jednou ji probudila rána jako z děla. Nespadl barák, ale vybuchl papiňák, napěchovaný vepřovým kolenem.

Hotová katastrofa. Smradu jak v Cařihradu, kuchyň plavala v horkém, mazlavém tuku a kusy masa, visící na stropě, připomínaly krápníkovou jeskyni v Moravském Krasu. Přízračný výjev…

    Kamarádce se přihodilo to stejné s malou obměnou. V podvečer si šla na chvilku lehnout a usnula. Poté explodoval zavařovací hrnec se sklenicemi borůvek. Barvu kuchyně a všudypřítomnou výstelku droboučkých střípků si prý nikdo nedovede představit. Odér, linoucí se celým bytem, byl příjemně nasládlý. Alespoň něco.

    Mně se naštěstí nic podobného nestalo. Taky mi není devadesát jako oběma dámám, i když „stará paprika“, jak občas vtipně prohodí můj o čtvrt století starší manžel, už jsem.

    Moje katastrofa v kuchyni byla jiná. Velmi intimní a dlouhodobá. Propukla na začátku puberty, odehrávala se přímo v mé hlavě a dala mi dost zabrat. Život je někdy těžkej…

    Jako mladinké, zakřiknuté holce mi k vyvolání depky stačila pouhá představa samotné kuchyně.

    Byla pro mě minovým polem s nebezpečím na každém kroku. Děsily mě ostré nože, plynový sporák i záludná, nestejnoměrně pečící trouba. Rozčilovala mě vzorně uklizená spižírna, do které jsem dlouze civěla a neviděla, co bylo třeba podat. Nerozuměla jsem receptům v šuplíku jídelního stolu a marně uhýbala před rentgenovýma očima mé dokonalé matky, které jsem musela být neustále k ruce.  

    Ač skvělá kuchařka, nebyla obdarována pedagogickými schopnostmi ani empatií. Do kulinářského života mě vybavila hlavně strachem.

    „Nemysli si, že dobře uvařit je jen tak. Ty to považuješ za samozřejmost, protože jsi ode mě na dobré jídlo zvyklá. Ale to by ses divila, co lidi dokážou uklohnit!“

    Ať si každej klohní, co chce. Co mně je po tom? Brblala jsem si sama pro sebe, zatímco přednáška volně pokračovala: „Vaření je totiž věda. Všechno má svoje zákonitosti. Třeba buchty. Když těsto málo osolíš, můžeš je vyhodit. Nedají se jíst.“

     Přesně to bych potřebovala, stejně su jak bečka, vypouštěla jsem vnitřní přetlak samomluvou.

     Moc to nepomáhalo. Stigma vlastní nedostatečnosti mě trvale ochromovalo a nebylo před ním úniku. Ať se vařilo, dusilo, smažilo či vypékalo, už dopředu jsem věděla, co přijde: „Sníh si ušlehám sama, ty bys to dělala do večera. Do krému se beze mě nepouštěj, to není práce pro začátečníka. Já maso okořením, minule jsem to nechala na tobě a bylo úplně bez chuti. Jak nemáš v ruce cit, nepoznáš, co jíš. Hlavně musíš uvažovat a snažit se. Mě to taky nikdo neučil, ale byla jsem přirozeně šikovná a uměla si poradit. Všechno mi šlo hned. Na tebe se stačí podívat a je mi jasné, jak to dopadne.“

    Až na věky věků, Amen.

    Z kuchyně jsem pochopitelně mizela, jakmile to bylo jen trochu možné.

    Nejčastěji pronášená motivační věta však ty se poznáš, život se s tebou malovat nebude, a jestli se nevzchopíš, každej chlap tě do tří dnů vypere mě brzy utvrdila v jistotě, že katastrofa není kuchyň, jak jsem si původně myslela, ale já sama.

     Kromě mindráků jsem si z učňovských let v kuchyni přece jen něco odnesla. Slušné teoretické znalosti a schopnost rozeznat, jak má dobré jídlo chutnat.

    „Ale to nestačí! Kolikrát ti mám opakovat, že jídlo musí i hezky vypadat,“ zvyšovala hlasovou kadenci matka. „Copak nevidíš, že obojí je stejně důležité?!“

     Obojí je mi hlavně úplně ukradený, stejně to nikdy dělat nebudu! Pane bože, kdy tohle skončí...                                                                                                                       

2                                                                           

     A osud mě vyslyšel. Vlastně mi hrál přímo do karet. Dostala jsem svůj vymodlený byt. Jedna plus KK. Kdo

neví, že KK je zkratka pro kuchyňský kout, tak teď už to ví. Pro mě osobně znamenal KK konec kuchtění.

     I všezdatná maminka musela uznat, že v mini prostoru s dvoukolovým vařičem, remoskou a malou ledničkou by stěží zazářila ona sama.

    „Nedá se nic dělat. Je to tak, jak to je,“ zhodnotila reálně situaci. „Ještěže jsem tady já, abych se o tebe postarala.“

    Uf, to se mi ulevilo! Vždyť jsem sotva dovršila třicítku…

    Zatímco mama hotel o víkendech nabízel tradiční českou kuchyni, já v průběhu týdne rozpačitě experimentovala se zdravou výživou, abych se do KK vůbec vešla.

    Uspokojivou rovnováhu zaběhnutého vztahu matky s dcerou narušila nečekaná událost.

    Potkala jsem muže svých snů. Bláznivě jsme se zamilovali a tajně vzali. Záchranná mise našeho manželství na sebe nenechala dlouho čekat.

    „Já ti samozřejmě pomůžu. V neděli budete chodit na obědy ke mně, ale nezapomeň, že máš hodného chlapa a navíc fešáka. A každej chlap se chce hlavně dobře najíst,“ byla jsem poučována téměř nonstop.

    Zanedlouho byl podroben zkoušce pravdy i můj zákonný choť. Stylově u svátečně prostřeného stolu, nad talířem lahodné krmě, v mé bezprostřední blízkosti: „Já přece dobře vím, jak to je, Vladimíre. Mně nemusíte vůbec nic říkat. Ona se snaží, ale…“

   Zeť se na tchyni usmál.

   „Ale já jsem si Janu nevzal kvůli vaření. Opravdu ne.“

   Moje výřečná máma oněměla. Ticho se dalo krájet.

   Později při umývání nádobí jen tak utrousila: „Máš neuvěřitelné štěstí. Bohužel, já zažila pravý opak. Co jsem neudělala, to nebylo a ještě mě zkritizoval. Nikdy žádné uznání... Raděj ani nevzpomínat.“

   Vladimír se ve spletitosti našeho rodinného labyrintu rychle zorientoval. Jako hojivý balzám na mě působila slova, kterými doslova oblažil moji duši: „S jídlem si žádné starosti nedělej. Já sním cokoliv. Pokud se ti chce, uvař, ale kvůli mně to dělat nemusíš. Na oběd si můžeme usmažit vajíčka, vzít si chleba se sádlem nebo jít do restaurace. O nic nejde. Jsem mlsnej a mám rád sladký, to jo, ale je mi fakt jedno, jestli něco upečeš nebo koupíš v obchodě. Pro mě je důležitej klid a tvoje spokojenost.“

    Přestože jsem tomu dlouho nemohla uvěřit, obecně užívaná věta maminka má vždycky pravdu začala brát definitivně za své.

    Vladimír je muž činu. Když viděl, že mě kuchařské řemeslo svým způsobem přitahuje, vyplnil KK poličkami, na ledničku umístil troubu, koupili jsme výkonného robotka, rozšířili sortiment nádobí a já se poprvé v životě s upřímným zájmem pouštěla do prvních samostatných krůčků.

    Vždycky byl nablízku. Když bylo třeba, přiskočil a pomohl. Nepřestával mě povzbuzovat. Všechno pochválil, o všechno se zajímal, za všechno poděkoval. Naučil mě, že laskavost je normální.

    S jeho nadhledem a spolehlivou oporou v zádech jsem získávala zpět ztracenou sebedůvěru. Pomalu, ale jistě mi rostla křídla.

    S přibývajícími zkušenostmi strach postupně mizel. Dařilo se víc a víc. Neumím říct, kdy se malá kuchyňka stala mým královstvím a já obdivovanou kuchařkou. S bonusem štíhlosti navíc.       

                                                                                                                                                                                                                                                              ***       Možnost jakékoliv svobodné tvorby je dar, který mě nepřestává fascinovat. Už mnoho let mě naplňuje čistou, prostou radostí.

    Přitom je to tak jednoduché…

    Když zmlkne hlava, rozkvete srdce. A věci se dají do pohybu. Samy. V kuchyni i všude jinde.

    Heuréka!

    Milovat. Žít a nechat žít. To stačí.