POBYT VE TMĚ

  (1. 6. 21) Listy z Kamenaček

POZOR! POBYT VE TMĚ VEDE K POZNÁNÍ HLUBIN VLASTNÍHO JÁ. VSTUP JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!

PROZŘENÍ

Na vánoce „přišel“ ťing: „JDI DO TMY!“ „Co tomu brání?“ zeptal se Vladimír a začal jednat. Za dva měsíce jsem tam byla (nechci říkat kde …) - zatímco on doma, ve světle, beze mě, s pekáčem tvarohového nákypu a hrncem zelňačky. Ach jo, zjevně mi „hráblo“ ještě za světla!

První den. Je sobotní odpoledne. V 18 h zhasínám světlo. Cítím úzkost a bezradnost. Přemýšlím, jestli v absolutní tmě a piďi prostoru vydržím celý týden sama se sebou. Obávám se, že jsem se přecenila. Náraz hlavou do stěny mysl okamžitě vypne. Úlek mě vrací do přítomnosti. Svítí kontrolka: POZOR – takhle to dál nepůjde! Rychle chytím ztracenou rovnováhu. Největší dobrodružství mého života začíná.

„Tak co s načatým večerem?“ ptám se sama sebe a upřímně se tomu směju. Vůbec totiž netuším, která „bije“. Čas zmizel. Je možné, že už je hluboká noc, ale spát se mi nechce. Zvláštní nejistota mě začíná bavit. Chvíli cvičím, opatrně se pohybuju po všech čtyřech a mapuju prostor, úplnou náhodou najdu pomeranč, umyvadlo na zapatlané ruce, dokonce ručník – je to dobré, půjde to ... Do idylky ovšem daleko! Ležím na matraci, motám se mezi neurčitým bděním a sněním, ale spala jsem vůbec? Nějak to nejde poznat. Zdá se, že spánek, na který jsem běžně zvyklá, končí. Jsem víc a víc zmatená. Kromě cvičení smrsknu veškerou činnost na vykonávání základních životních potřeb (nic jiného mi stejně nezbývá). Jediná orientace v čase je jídlo, které Lucia přinese v poledne. Ale kdy to bude, netuším.

Druhý den. Slyším bouchání. Aha – oběd je tady! Napodruhé nahmatám dveře a poklesnu pod tíhou dvou objemných tašek. Vyfasuju termosky s čajem a jídlo na celý den (dodává vegetariánská restaurace Koza). Při průzkumu proviantu zjišťuju, že mě netěší jíst po tmě. Na den mi bude stačit třetinová dávka. Zredukuju i pití.  Termoska je těžká, čaj horký, občas končí na podlaze místo v hrnku. Když si nakvantuju zavodnění buněk, bude po problému (záchod taky není pokaždé tam, kde ho očekávám). Zbývá hygiena. No, jaképak cachtání v ledové vodě? Však ono se to za těch pár dnů nezblázní! Paráda - je pořešeno. Ale není ...

Třetí den. S překvapením pozoruju, že tma ztratila svoji nepropustnost. Dostává trhliny, dokonce se v nich objevují barevné záblesky. Nechápu, co se děje. Čím víc se divím, tím jsou vize intenzívnější a zajímavější. Nedochází mi, že vstupuju do stavu rozšířeného vědomí. Nastává totální chaos. Jsem nemilosrdně vtahována do kaleidoskopu velmi působivých, ale i bizarních, rychle se pohybujících obrazů nejrůznějších velikostí, tvarů a barev, vše „probíhá“ v nekonečném prostoru bezčasovosti, absolutním tichu a dosahuje až „na dřeň“. S vytřeštěnýma očima zírám do tmavomodrého hvězdného nebe, jaké jsem v životě neviděla, na půvabné výjevy přírodních a architektonických scenérií, které visí v „luftě“ (země úplně zmizela), ne - není to děsivé, a přesto cítím, že jsem na pokraji zblbnutí ... Zavírám oči,  přikrývám je rukama, ale nic se nemění,  množství  „reálných přeludů“ naopak narůstá, je to marné, není úniku ...

Čtvrtý den. Stojím v rozlehlé místnosti a nechápu, že je to vize. Začínám se pohybovat jinak než doposud. Ztrácím základní orientaci, narazím ramenem do stěny, v šoku zakopnu o podložku, padám na topení a končím na zemi, ochromená hrůzou ze sebemenšího pohybu. Schizofrenní rozdvojení neumožňuje vtěsnat multidimenzi do prostoru šesti metrů čtverečních. Ocitám se na hraně propasti k šílenství, ale současně v jakémsi milosrdném tranzu ... Mysl vyklidila pole a ve zvláštním vakuu se mi daří získat odstup.  Najednou sleduju veškeré dění z pozice svědka. Trýznivé sevření povoluje, je to mírná úleva, přesto se sebou stále mluvím, neodvažuju se pohnout bez žádosti o ochranu, sílu, vedení, opakuju pořád dokola „nic se neděje, všechno je v pořádku, jsem v bezpečí,“  celou věčnost nadechuju „JÁ“ - vydechuju „ JSEM“ …

 Pátý den. Cítím, že krize končí. Vize slábnou a postupně odcházejí. „Jsem volná“. Prostupuje mě nepopsatelný klid, vděčnost a radost. V euforii se střídavě směju, zpívám, tančím, mezi tím  dlouho nehnutě sedím a dýchám  ...  „ JÁ  JSEM“  …   „JÁ  JSEM“  …   „JÁ - ČISTÉ VĚDOMÍ - JSEM“  …

Šestý den.  „VĚDOMÍ  je král. Mysl opodál. Blablablablabla - do tmy zapadla. V tichu uvadla.“Zůstala bych i déle …

Sedmý den. Je sobotní ráno. Pobyt končí. Těším se na Vladimíra. „Neboj, nezbláznila jsem se“, špitnu, sotva vstoupí do poustevny. Je mi jasné, že ví, jak blízko k tomu bylo …                      

POZOR! ROZJETÝ VLAK JEDE DÁL … VÝSTUP NA VLASTNÍ NEBEZEPČÍ!

CESTA ZPÁTKY

Pobyt ve tmě dnes dopoledne končí. Věci mám sbalené, sedím u přivřených dveří poustevny, dovnitř proniká proužek ostrého světla a čas běží. Vladimír vynakládá veškerý um na to, jak postupně zadaptovat můj zrak na zářivý, slunečný den.  Je to dlouhý a bolestný proces. Sbírám všechny síly, co mám. Na očích tmavé brýle, přes ně ještě čelenka, Vladimírova spolehlivá paže a můžeme vyrazit. Po týdnu bez normální chůze nejistě vrávorám směrem k autu. Po pár krocích začínám úporně zvracet, celá se chvěju a ztrácím rovnováhu. Vyčerpaná ulehám na lůžko v pyramidě areálu Místa v srdci, kterou nám pořadatelé ochotně nabídli. Vypadá to dramaticky, ale realita je jiná. Cítím hluboký vnitřní klid, který mě neopouští.

Po návratu domů objevuju něco úžasného: DOKÁŽU NEMYSLET! Poprvé v životě nedělám vůbec nic. Prostě JSEM. JÁ JSEM. Mojí doménou se stává lelkování, zevlování, bloumání, civění do blba a co je nejkrásnější - bez jakýchkoliv výčitek svědomí. Nádhera! Vladimír je z mého „jiného“ stavu nervózní (taky by se rád po týdnu normálně najedl) a začíná mě ohleduplně, ale cíleně tlačit do reality. Moc se to nedaří. Jsem silně vychýlená z obvyklých stereotypů, týkajících se jakékoli praktické činnosti. Komunikuju stylem „nemusíme nakupovat - vždyť všechno máme; nemusíme vařit - je tady chleba, slanina a víno; nemusíme prát - ještě nesmrdíme; nemusíme uklízet - jsme tady sami dva; nemusíme mluvit - stejně není o čem; hlavně pomalu, potichu, prosím zhasni; je mi krásně - ne, opravdu se nic neděje; děkuju - nic nepotřebuju, dej mi trochu času“ (zvlášť vtipné - vždyť jsem prožila, že neexistuje!)

 Zároveň si dobře uvědomuju, že se dějí věci, které se před pobytem neděly. Bezradně stojím nad hromádkou prádla, neschopná je roztřídit. Když to konečně udělám, nevím, jak zapnout pračku. Na oběd uvařím neosolené brambory. Z bytu odcházím bez klíčů a peněženky, domů se vracím bez nákupu či platební karty. Knihovna mě vyzývá k vrácení knížek a zaplacení pokuty. K zubaři dorazím „na čas“, jenže o den dřív ... Sice to není příjemné, ale jsem v klidu. (Navíc to vždycky dobře dopadne). Dvakrát denně vyrážím na procházku. Neznámí lidé mě zdraví, usmívají se, nadšeně reagují psi, děti a mentálně postižení (v Líšni je stacionář). Nevím, kde se ve mně stále rojí „veselé příhody z natáčení“, kterým se směju, ať jsem kdekoliv. Nemám potřebu mluvit, číst ani cokoli poslouchat. Dlouhé večery trávím uvelebená v křesle (jak jinak než po tmě) … a … NIC …! Cítím Vladimírovy udivené pohledy, kterými mě sleduje častěji než puštěnou televizi. „Nevšímej si mě, je mi fajn!“ ujišťuju ho. Dobrá rada, ale žijeme v jedné místnosti a není snadné mě odfiltrovat (navzdory mnohaleté praxi jógy, tajči a kvantování). Jak vysvětlit, že přes zpozdilé vnější projevy jsem „vnitřně“ bystřejší než kdy jindy?

Zvoní telefon. „Tak jaké to bylo ve tmě?“ ptá se rozjařená kamarádka. „Krásné a těžké.“ Rozpačité ticho. „A co na tom bylo těžkého?“ diví se. „Klikni si na YouTube Jan Rak, Tma a vědomí. On ti to vysvětlí.“ „Aha, a co bylo nejtěžší pro tebe?“ nenechá se odradit. „Vrátit se zpátky do života.“ (Přitom si uvědomuju, že v něm ještě nejsem a je mi jedno, jestli kdy budu. Milé zjištění).

Jediná konkrétní činnost, které se s opravdovým zájmem po chvilkách věnuju, je psaní dopisu do Kobylniček. Při rozloučení jsem slíbila poslat stručné zhodnocení pobytu a pokouším se sesmolit to podstatné. Napsat několik smysluplných vět mi trvá pět dnů. No a co? Vždyť není kam spěchat! („Těm, co spěchali, těm už dávno hráli“, říkával pan Přidal (moudrý včelař) na našich kurzech v Jaroměřicích před 35 lety. (Vida, co všechno si pamatuju!)

S pomocí Vladimíra mail konečně odesílám. „… Cítím hlubokou vděčnost za to, co jste mi umožnili prožít a poznat. Vím, že pobyt ve tmě pro mě neskončil pozvraceným listím a zaklapnutím brány Místa v srdci. Jde o kontinuální proces, o trvalý dar, jehož hodnota bude stále narůstat. Poustevna zůstane v mých vzpomínkách kuklou, z níž jsem vylétla jako motýl, omámený dosud nepoznanou intenzitou vůně tady a teď …

Odpovídám na Vaši otázku, jestli pobyt splnil mé očekávání. Nedošlo k tomu z prostého důvodu: žádné očekávání jsem neměla. Nepřišla jsem do tmy nic hledat ani řešit. Záměr byl jasný. Potkat se sama se sebou a pozorovat, kdo (či co) se objeví. Nabídla jsem prázdnotu a bylo mi dáno tolik, že mě to v sobotu dopoledne fyzicky doslova převálcovalo. S pokorou přijímám - žádné zrození není snadné.

Název „pobyt ve tmě“ je totiž zavádějící. Tma vládne první dva dny. Potom se začne rozjíždět „něco“, co mě zcela pohltilo, dosud nepustilo a nedokážu vyjádřit, co to vlastně je … Znovu upřímně děkuji za otevření nové dimenze života a přeju Vám všem vše dobré.“ 

(Od návratu z Kobylniček uplynuly tři měsíce. „Přišla“ potřeba sdílení, tak sdílím - tady a teď  …  a  … NIC …!)

Zdraví Jana