Hra o duši

HRA O DUŠI  

         Nejrůznější tlaky, kterým jsme v současné době vystaveni, se nedějí NÁM, ale PRO NÁS! Buďme za ně vděčni. Pomáhají nám vrátit se do rovnovážného středu, do nitra, do božského zdroje, kam přirozeně patříme. Neuvědomujeme si, že jsme duchovní bytosti (dočasně ve fyzických tělech) a že pýcha intelektu, které tak snadno podléháme, nemá s naší podstatou nic společného.

     Duše každého člověka je čistá, prostá láska. Miluje bez podmínek. (Jinak neumí). Nic nechce. Jenom je. Žádný div, že se v každodenní záplavě hluku, negativních informací a strachu ztrácí v nedohlednu… A přesto je stále tady. Nemůže nebýt. Jsme to my sami! Milující, otevřená náruč, čekající, až ji nabídneme sami sobě…

      Jak se vrátit k duši a „vyhrát“ ji zpět? Jednoduše. Mluvme sami se sebou

(s duší) co nejčastěji. Hýčkejme se  největší láskou, jaké jsme schopni. Darujme si přesvědčení, že duše nás spojuje  s božstvím, kterým už jsme. Sebemenší mikroposun směrem dovnitř je hojivý. „Drahá duše, vím o Tobě, miluji Tě, zdravím, ahoj =  a hoj…“

* Mám jedinou zodpovědnost: dobře se postarat sama o sebe = o svoji duši.

* Věřím jen sobě = své duši = božství. Každou myšlenkou tvořím.

* Kam dávám pozornost, tam je moje největší moc. „Myslím, mluvím, mám.“

* Běh života filtruju přes srdce.  „Jsem cítící vědomí!“

* Mám se ráda, ať se děje cokoliv. „Venku“ vidím jen hru mysli…

* Nebojuju, ale přijímám. (I zdánlivě nepřijatelné). Je to jen zkouška…

* Nestěžuju si. Vždyť mám sama/sám sebe! Nejde o dokonalost. Jde o ÚPLNOST.

* Neplánuju nad míru. „Přítomný okamžik je můj cíl!“

* Ladím se na nejvyšší vibraci vděčnosti. (Jsem na maximu. Víc neumím).

* Očekávám to nejlepší. Vesmírná nabídka obsahuje všechno. Jde o to, co si  

   dovolím přijmout.

* Počítám se vším. Neberu věci osobně. Vnímám celek. Jsem nepatrným, ale

   zároveň nezbytným vlákénkem v nekonečné vesmírné pavučině. Božství ví, co

   „dělá.“

* Nejvyšší meta je TICHO.

„O duši se hrá. Vrána krákorá. Letí, letí, letí – neptá se proč já!“

/Jana/