ZÁTĚŽOVÉ BALVANY 1.4.
ZÁTĚŽOVÉ BALVANY
„Není těžké tvrdě pracovat. Těžké je o tom přemýšlet.“ (budd. mnich A. Brahm)
Zátěžové balvany v mysli si nosíme všude s sebou. Batoh plný představ, názorů a přesvědčení nás zamotává do předsudků, emocí a slov, v nichž ztrácíme sami sebe a míjíme skutečný život. Buddhističtí mniši žádné polemiky nevedou. Dělají, co je třeba, aniž by o tom mluvili. Nerozmělňují svoji energii zbytečným přemýšlením. Místo mozku rozšiřují srdce - plným prožíváním okamžiku tady a teď. (Bez ohledu na to, co v dané chvíli konají. Přítomný okamžik je stav mimo čas).
Jenže být tady a teď pro většinu lidí znamená ocitnout se mimo komfortní zónu. A to, vzhledem k obecné zhýčkanosti civilizované společnosti, skousne jen málokdo. Jsme zvyklí brát, neomezeně si dopřávat a hlavně od sebe nic nechtít…
Je tedy nutné odejít do kláštera, abychom přestali dumat „o nesmrtelnosti chrousta,“ zpřetrhali nefunkční sociální vazby a našli tak vytoužené štěstí? Není! Zůstaňme tam, kde jsme. Postačí upřímné rozhodnutí vycvičit mysl tak, aby se vzdala ulpívání a dokázala pustit. To můžeme zkoušet kdekoliv a kdykoliv. Pokud sebereme odvahu ponořit se do nitra a dovolíme si přijmout se bez výhrad takoví, jací jsme, přestaneme sami před sebou konečně utíkat. Pokud to zvládneme (byť jen částečně), začneme si život opravdu užívat. Budeme vnitřně naplnění, klidní a spokojení. Vždyť právě pro pěkný a příjemný život jsme sem přišli!
„Myšlení je nejsilnější závislost, která existuje.“
Božství není nic nedosažitelného. Nemůže být blíž než je - jsme to my sami ve stavu čistého bytí. Pokud však „jedeme“ v běžném modelu uspěchaného života, kdy v každodenním chaosu „řešení“ problémů, stěžování si a telefonování nemáme na nic čas, těžko tomu uvěříme. Nejdříve ze všeho tedy potřebujeme „vystoupit z davu.“ Zpomalit. Zastavit se. Se vším přestat. Jen být. Vnímat svoje tělo, svůj dech, osobní prostor, a až poté svoje okolí… Stačí pozorovat. Nereagovat. Neposuzovat. Klidně a bez emocí odmítat zvykovou mysl, která se vytrvale domáhá své „výživy.“ Nezaujatě sledovat její nároky, prchlivost, ješitnost…
Podmíněnou mysl si neochočíme bez bdělé pozornosti. Jakmile ji ztratíme, okamžitě se ztotožníme s tím, co vidíme a slyšíme kolem sebe. Opakovaně tak naskakujeme na stále se měnící nabídku vrtkavé mysli a složitě zápolíme s nástrahami vnějšího světa. Jde však jen o iluzi - o film, který běží v úrovni omezeného vědomí 3D a s neosobním božstvím nemá nic společného. To není stav klidu, kterým skutečně jsme. Když ale připustíme, že už v něm jsme, můžeme se úplně uvolnit. Není tady nic, oč bychom měli usilovat. Vítejme v přítomnosti!
Buďme nekompromisní. Kdykoliv nás psychologická mysl začne atakovat tím, co bylo, je a určitě bude, okamžitě ji „stáhněme“ (nejlépe s pomocí dechu) zvenku dovnitř. Do svého středu. Do neutrální existence, která je věčná, nemá žádný názor a po nikom nic nechce. Ani po nás. Jaká radost pochopit, že jsme volní…
„Milý Duchu, děkuji za kontakt. Vyhazuji do koše myšlenku, která nabízí strach.
To nejsem Já.“
„Milý Duchu, vyhazuji do koše myšlenky, které nabízejí vinu, lítost a pochybnosti.
To nejsem Já.“
„Milý Duchu, vyhazuji do koše všechny myšlenky, které mě od Tebe oddělují.
Já jsem Ty a Ty jsi Já.“
Jana (1. 4. 23)