POHODLNOST BYTÍ
POHODLNOST BYTÍ
„Jsem rád, že žiju zde v Čechách. Prostě - středně kapitalistický a materialistický ráj to napohled. Nač hmotného si pomyslíme, to k nám přichází. Ale pozor! Jednou přijde čas, kdy všechno skončí. Nevyjde slunce, stejně jako naše nohy a mysl. Zatím to všechno pořád šlape. Díky, pro někoho - přírodo, pro někoho - Pane Bože, pro jiného - plyšový myšáčku. Díky za jistou pohodlnost bytí.“ (David Vávra)
Ano, navzdory všemu, co se nám nelíbí, žijeme víc než blahobytně. Za den spotřebujeme několikanásobek toho, co rodina v Africe za týden, ale zase o dost míň, než lidé na západ či za Atlantik od nás. Mimochodem - vzpomenete si, kdy jste naposled cítili opravdový hlad? A kdy jste opravdu jedli? Myslím tím jen jedli, nedělali při tom nic jiného a věnovali jídlu plnou pozornost. Je zvláštní, že vydržíme hodiny zírat do počítače, ale nedokážeme několik vteřin v klidu posedět, pozorně kousat, žvýkat, polykat a vychutnávat si luxus prostřeného stolu. Kam pořád utíkáme, když se vše děje v jednom domě? To, čím opravdu jsme, neutíká. JÁ JSEM je mimo všeho, co mysl nabízí.
Volně podle Ajahna Brahmse:
…Klid je v mém životě to nejdůležitější. Proto má cenu do klidu investovat. Nosím ho všude s sebou a vím, že si ho odsud i odnesu. Když nic nechci a konám dobro bez jakéhokoli očekávání, cítím hluboký klid. To je moje odměna. A taky jistota. Klid, dobrou náladu a smích mi žádný zloděj nemůže ukrást. Přítomnost si užívám s vědomím, že jsem šťastný mnich. Pokaždé, když se setkám se vzteklým člověkem, upřímně s ním soucítím. Určitý čas, který spolu strávíme, mě nijak neovlivní. Ale co on, když musí být sám se sebou dvacet čtyři hodin denně?
Jsem vděčný, že jsem po letech dospěl k přirozené laskavosti a vlídnosti vůči sobě sama. Je to stav k nezaplacení a zároveň důvod, proč nikdy nelituji, že jako mnich nemám žádný majetek ani žádné peníze. Místo nich se mi dostalo skutečného požehnání - vyrovnané a klidné mysli.
Kdysi dávno mi pán, kterému jsem pomohl, nabídl peníze, abych si něco koupil. Ne pro klášter, ale pro mě osobně. Něco, co by mě potěšilo. Přestože mě to lákalo, vzal jsem si čas na rozmyšlenou. A tehdy jsem si s hrůzou uvědomil, že moje chtění nemá konce. Zděšený sám ze sebe jsem peníze odmítl. Úžasná lekce. To základní, co k životu potřebuji, mi poskytuje klášter. Jediné, co chci, je klid. Cítit spokojenost a radost. Skutečné štěstí mi přinášejí neziskové věci. Poctivá práce, ptáci, motýli, květiny, moře, slunce, hvězdy…
„Největší smysl v našich životech mají city. Abychom byli schopni cítit a
prožívat, potřebujeme ticho. Jsme-li vnitřně tiší, dokážeme přežít sami sebe.“
Jana (26. 6.)