VŠEPROCVIČOVÁNÍ 22.6.

VŠEPROCVIČOVÁNÍ

    „Když jsem jednou skvěle zacvičil svoji gymnastickou sestavu, měl jsem radost. Rychle jsem nacpal do tašky tréninkový úbor a chtěl odejít.  Sokrates mě pozoroval a řekl: „Cvičení bylo výborné, ale konec jsi odflákl. Rozdíl mezi námi dvěma, Dane, je v tom, že ty cvičíš gymnastiku a já cvičím všechno.“ Uvědomil jsem si, že má pravdu. Jeden okamžik jsem považoval za mimořádný a jiný za obyčejný. Sokrates mi tak znovu připomněl, že žádné obyčejné okamžiky neexistují.“ (Dan Millman)

    Naše 3D mysl nevnímá život kontinuálně jako stav neutrálního bytí, kterým ve skutečnosti je, ale jako jednotlivé (časové) okamžiky, z kterých se skládá. Obecně je rozdělujeme na obyčejné a výjimečné. Ty obyčejné (podle nás běžné a nezajímavé) zcela míjíme. Pouze je rutinně vykonáváme, když jedeme v každodenní obstarávačce nezbytných povinností. Minulost a budoucnost je tak pro nás reálnější než pomíjivá přítomnost. Když si jí nevšímáme, jako by nebyla. Vlastně o ni nestojíme. V tom případě nám nestačí a nemůže nás ani uspokojit. Veškerou pozornost na sebe strhává aktivní mysl, která nás žene stále vpřed.  Věčně nestíháme. Musíme pracovat, starat se o všechny ostatní (kromě sebe), pořád se o něco snažit (což nikdo neocení) a když je nám těžko, máme dostatek tlumících prostředků k tomu, abychom si na chvíli ulevili.

   Restartujme své vědomí! Nalaďme se na skutečnost, že všechny okamžiky jsou mimořádné. Učme se dávat každému z nich stejnou = plnou míru pozornosti.  Soustřeďme se na prožívání každého přítomného okamžiku jako na něco, na čem nám opravdu záleží a v čem se chceme zlepšit.  Zrušme zvykový model, že všední okamžiky nějak přetrpíme a ty speciální si užijeme. Jde o mylnou představu. Platí základní pravidlo: To, jak děláme jednu činnost, odráží způsob, jakým děláme všechno.

   Praktikujme všeprocvičování! Respektujme a hýčkejme si každý okamžik. Je veledůležitý.   Kdybychom od teď věnovali každému obyčejnému okamžiku stejnou pozornost jako své lásce nebo nejlepšímu příteli, stal by se náš život uměním.

   Uvědomme si, co se děje, když se ponoříme do své oblíbené činnosti. Během chvilky jsme intenzivně vtaženi do přítomného okamžiku: „Teď připravuji jídlo - a je mi hezky. Teď uvolňuji své tělo - a cítím dětskou radost. Teď pozoruji svůj klidný dech - a opatruji ho jako vzácný dar. Teď se dívám do nebe - a prostupuje mě krása…“

    Když cíleně zvyšujeme prožitky přítomných okamžiků, přestáváme se bát sami sebe, ostatních i odchodu z tohoto světa. Čistá přítomnost nás naplňuje tichou vděčností. Stáváme se modlitbou a přirozeně se otvíráme všudypřítomnému sbohem…

Nemusíte myslet pozitivně, cítit pokoj nebo soucit, štěstí či lásku.

Musíte se tak jen chovat. Tak často, jak to jde a kdykoliv si vzpomenete.“

Jana (22. 6.)