Ťingy srpen-2

VNITŘNÍ KOMPAS

   …Přijeli jsme do Bhútánu autem, jezdili křížem krážem a marně hledali zarezervovaný hotel. Unavení a skeptičtí jsme požádali o radu místního policistu. Bez váhání nastoupil do našeho auta. Po 40 minutách složité cesty jsme stáli před hotelem. Okamžitě přerušil naše upřímná slova díků: „Já děkuji vám. Jsem potěšen, že jsem pro vás mohl udělat dobro.“

(Jozef Banáš)

   Hle - zrcadlově obrácená situace, než jakou známe z místních krajů. My jsme zvyklí hlavně žádat a očekávat, že se dobro stane nám. Když k tomu dojde, někdy i poděkujeme. V Bhútánu to vnímají opačně. Jsou vděční za příležitost, kdy mohou udělat dobro pro někoho jiného. (Dokonce i pro člověka, kterého už nikdy neuvidí). A nečekají za to vůbec nic.

   I naše policie má na autě nápis chránit a pomáhat. Pravda, Bhútán je dost z ruky, ale tady nejde o profesi. Jde o primární nastavení společnosti. O mentální naladění nepromeškat jedinou příležitost být dobrým člověkem, sloužit ostatním a životu jako celku. Přirozeně udržovat v chodu štafetu dobra pro všechny potřebné na této zemi.

   U nás je to historicky jinak. Strach o život a existenční přežití máme zapsané v podvědomí. Pokud jsme ještě nedospěli a nezhojili jizvy své minulosti, nedokážeme se vyvázat ze zajetí vlastního já. K odhlédnutí od sebe sama poslouží přítomný okamžik. Schopnost zaostřit svoji pozornost a zachytit prvotní impuls vnitřního kompasu, který nás vždy směruje k dobru. Vyslyšet ho a zareagovat dřív, než se vlády ujme běžná mysl se svými obrannými programy: „Za dobrotu na žebrotu, na mě se taky každej vybodne, musím myslet na sebe a svoji rodinu … a hlavně - co z toho budu mít?“

   Zralost je pochopit, že dobrem a ochotou pomoci posilujeme především sami sebe. Když změníme úhel pohledu a odvrátíme ho od uměle vykonstruované osobnosti (s kterou se mylně ztotožňujeme), stane se zvláštní věc. Upozaděním svého malého já a soucítěním s ostatními nasytíme svoji vyprahlou duši. Když jsme uvolnění a klidní, cítíme se dobře. Když prožíváme hezkou chvilku, zázračně ožijeme… Znáte jídlo nebo cokoli hmotného, co vás uspokojí víc než pocit sounáležitosti a z něho vyplývající niterná radost?

   Pokud věnujeme svoji energii tomu, co nás opravdu těší, nemáme čas zabývat se minulostí, obávat se nemocí, úbytku fyzických sil a narůstajícího zapomínání.  Co se mnou bude, až…? Žijeme v polaritě. Nacházejme v zapomínání ozdravný aspekt. Žádejme své vnitřní já, ať nám z paměti vymaže zatěžující balast, který už k ničemu neslouží. Nové vědomí si žádá volný prostor, mysl lehkost a tělo nepřecpaný žaludek. Méně je více. 

Jana (1. 7.)